Vítejte

A bit halftone tinted.

pondělí 30. října 2006

Zbytek cestovani po USA

Tak se dostavam k tomu, ze s odstupem casu popisu jak probihala nase cesta ze San Francisca. Bylo toho tolik, ze nevim, jestli tento zapis nekdo vubec docte do konce :)

Posledni den v San Franciscu.

Rano jsme zaparkovali v celkem zvlastni ctvrti – vsude samy gangsta nigga, my jsme tam byli jedini turisti a snad jedini belosi. Kazdej na nas cumel, az sem dostal bobka, ze nas nekdo okrade. Navic najednou zpoza rohu vybehli 2 gangstas, porad se ohlizeli atd… vypadalo to jakoby neco ukradli a honili je fizlaci jak ve filmu :). Nakonec jsme se z tama dostali bez potizi mezi ostatni turisty a zaradili jsme se pokojne do stada. SF je pekne mesto – z Pieru 39 jde videt Alcatraz, ale bohuzel zrovna ten den jezdily turisticke lode na ostrov jen dopoledne, takze jsme se tam nedostali. Vsude tam jsou takovety prudke kopce, tak jak je zname z filmu, kolem pobrezi spousta lidi a skaters a vecer studeny vitr od oceanu a kosa jak z nosa. Po SF jsme se vypravili na cestu do Las Vegas pres narodni parky Yosemite, Sequoia a Death Valley.


Medvedi v Yosemite

Do Yosemite jsme se dostali pekne dopoledne, presne podle planu. Hned u prijezdu turisty postrasi cedule zakazu nechavani potravin v autech, protoze hrozi nebezpeci, ze se do nich zacnou dobyvat hladovi medvedi. Tech tam pry maji spousty, ale my jsme jak na potvoru zadneho nevideli. Co jsme ale videli, byla nadherna krajina… Vsude okolo vysoke skaly, reka, prijemne lesy a slunko. Za cely den jsme stihli obejit a objet vsechny nejzajimavejsi mista a zapad slunce jsme stihli na vrcholku hory Glacier Point. Co musim amrice priznat je, ze tu maji uplne paradni zapady slunce… vsechno zabarvene do ruda a kdyz jsou na obloze navic jeste pekne mraky, nema to chybu.


Yosemite:: Zapad slunce na Glacier Pointu… Ta skala je zabarvena do ruda diky sunsetu… normalne je seda…

Sequoia

Po Yosemite nasledovala Sequoia se zastavkou na noc v motelu ve Fresnu. Po Sequoi jsme meli naplanovane odpoledne prejet Death Valley NP a pak pres poust do Las Vegas. Do Sequoje jsme samozrejme dorazili s asi 2 hodinovym spozdenim nez bylo naplanovane, protoze na mape, co jsme meli, nebyly ukazane male zatacky kterych tam bylo hooodne a velkych. Skoro celou cestu se totiz jelo do kopce. Takze misto planovanych 60MPh prumerne rychlosti, jsme se dostali na nejakych 25 a to jeste s odrenyma usima. Kazdopadne kdyz clovek vidi ty obrovske stromy hned vedle normalnich smrku a borovic, jake rostou u nas, stoji to za to spozdeni. Dali jsme si tam jeden pesi pochod a videli jsme General Sherman Tree, coz je nejvetsi zijici strom na svete, co do objemu. Neni nejvyssi, ale je uplne mega siroky a ma cca 3000 let. Po Sequoi, s mirnym spozdenim, vyrazime do Udoli Smrti. Hned u vyjezdu z parku jsme museli na 50 minut stat na semaforech a cekat, nez nas pusti, pac opravovali cestu. Chlapik co tam chodil kolem aut a informoval ridice o zbyvajici delce cekani na odjezd nam rikal, ze rano videli medveda na protejsi strani. A my sme zas zadnyho nevideli kua! A to jich tam maj prej 800…

No Death Valley

Cesta ze Sequoi byla jak na potvoru taky klikata. A kdyz jsme konecne sjeli z kopce, tak jsme po chvili stoupali do dalsiho. A ja myslel, ze do Udoli Smrti to bude rovinka. No krosil jsem to jak svina, takze po tom, co jsme se dostali na druhy kopec jsem byl rad, protoze nam dochazel benal a z kopce to moc nezere. Dolu jsem ridil tak rychle, az sem mel skoro sam strach. :) A stejne nas to slunko predbehlo a zapadalo rychleji nez jsme se stihali dostat do Death Valley. Navic po tom, co jsme zfrceli z kopce jsme meli jet zase do kopce, vsude skaly, uzka silnice, nikde nikdo a prostrileny dopravni znacky. (Pry to tu maj hillbillies jako narodni sport kdyz se vraci ozrali z hospody…). No a v takoveto oblasti nam skoro dosel benzin, takze jsme se podivali do mapy a vratili se na nejblizsi krizovatku a pokracovali, misto do kopce, z kopce do civilizace. Natankovali jsme a vydali se oklikou do Vegas po interstatni dalnici…

Fear and Loathing in Las Vegas

Koncecne jsme se o pulnoci dostali do Vegas. Kua ja se tesil jak malej Jarda. Pronajali jsme si pokoj v motelu hned vedle Las Vegas Boulevardu. Skoda ze nevysel plan bydlet jednu noc primo v Casinu, protoze to by byla velka rozezranost – sejit z pokoje primo do casina. Jenze jsme tam prijeli akorat na vikend a to ceny vsech motelu a hotelu rapidne vzrustaj, takze nebyla sance. No hned po ubytovani v nejlevnejsim motelu co jsme sehnali a nutne sprse, jsme vyrazili do Casina. Dali jsme si par drinku a drahy pivo a pak obchazeli par ruletovych stolu a spekulovali nad taktikou sazeni. Nakonec jsme se shodli na tom, ze s malyma penezma je celkem tezke vyhrat, navic kdyz minimalni sazka je 10 dolaru. Ale kdyz uz jsme tam byli, tak jsme si vsadili. Aspon na “jistotku” na barvu. Padla tam uz 3× cerna, tak jsem si rikal ze musi padnout cervena. Vsadil sem 10 babek a prohral. Ok, rekl sem si, ze ted uz to musi vyjit, tak jsem vsadil dvojnasobek zase na cervenou, aby se mi vratila ta prvni prohra. A padla zase cerna. Doprdele! Prisli tam takovy dva typci a vsadili kazdy stovku na cernou. Rikam si: “Kurna ted, pokud to maj osefovany elektronicky, tak nemuzou vyhrat ti typci, ale vyhraju ja pac by museli vyplatit min penez.” Vsadil jsme teda znova 10 dolaru na cervenou, abych se trochu vratil do hry. Ruleta se toci, toci… a doprdele cerna! 6× po sobe cerna! Fermat a Pascal se mi smejou v hrobe a ja prichazim o 40 dolaru behem 5 minut, jen to hvizdne. No nic, zkusim stesti druhy den… Vratili jsme se v sest rano na motel (BTW ve ctvrtek v noci ve vegas moc lidi nebylo, jsem to cekal narvanejsi). Druhy den ve 2 jsme vyrazili na pruzku casin. Prochazeli jsme od jednoho k druhemu, kazde prosli i ve vnitr a cely tento trip zabral 12 hodin. Na pokoj jsme se dostal az ve 2 rano. V patek uz ale bylo zivo. Atmosfera se zlepsila, vsude hodne lidi, hodne turistu a taky hracu. Krupieri se zdali privetivi – ne jak ve filmech. Spis hrali s hracema nez proti nim. Kazde casino melo nejakou atrakci a kazde bylo udelane v duchu neceho. Napriklad casino Caesar bylo postavene v architekture Rima, vsude mramor a pilire, sochy atd… MGM bylo spise na entertainment, technologie a meli tam lvi rodinku ve sklenenem vybehu primo uvnitr kasina. Pariz zase mela uprostred zmensenou kopii Eiffelovky, na kterou se za asi 25 dolaru dalo vyjet a videt tak Las Vegas z vysky… No abych to zkratil, cely vecer jsem tam chodil od jednoho ruletovyho stolu ke druhemu a zkoumal, kde bych vsadil poslednich uskudlenych 10 babek. Nakonec jsem zkoncil u jednoho stolu, kde jsem vsadil na trtinu nejvyssich cisel (kdyz se seradi za sebe a rozdeli na tretiny), takze jsme mel 33,3% pravdepodobnost, ze vyhraju 20$ a budu moct zase hrat. No a prohral jsem zase :). A tim zkoncila moje navsteva Vegas. O 50 dolaru chudsi (a to nepocitam jidlo, piti a nocleh), ale za to o par zazitku bohatsi. A to se pocita :)


Las Vegas: Skoro jsem se bal tam ty krupiery fotit, aby me nahodou neprisla vyvest z kasina ochranka :)

Hoover Dam

Po Vegas mela nasledovat prehrada Hoover Dam, ale cesta na ni byla zavrena, takze nas typicti poustni polisi, s pranim pekneho dne (jak je v Americe zvykem), poslali zpatky.

Mraz na Bryce Canyonu

Pres Utah a pekny zapad slunce (jak jinak) v horach s kaktusy jsme se dostali az na Bryce Canyon. V planu jsme meli prespat v aute a rano se jit mrknout na Sunrise Vistu (a sledovat vychod slunce). Celkem jsme se bali at to nezaspime, ale nakonec byly obavy zbutecne. Jelikoz jsme vystoupali az do 8000 stop (cca 2400 m), a jelikoz jsme nebyli pripraveni a spali jsme jen v kratasech a triku, probrala nas tak po hodine uplne strasna kosa. Zahrabat se do spacaku moc nepomahalo, takze jsme se celou noc skoro nevyspali a jen cekali az vyleze to blbe slunko. V 6 jsem to uz nevydrzel a vyrazil z auta sednout si na lavku na vyhled. Do 7 jsem tam jeste klepal kosu, nez konecne slunce vysvitloi a aspon trosku se oteplilo. Popisovat Bryce Canyon jak vypada nema moc smysl, lepsi bude foto:


Bryce Canyon: …stara indianska legenda rika, ze ty vezicky jsou zkameneli ’Legend People’, ktere Kojot promenil, prtoze byli zli. Indiani jsou divni :)

Grand Canyon’s North Rim

Hned jeste ten den po Bryce Canyonu jsme se vydali na Grand Canyon. Jsou celkem blizko od sebe, takze to nebyl problem zvladnout v jednom dni. Jeli jsme se podivat na severni kridlo GC, takze jsme nevideli takovou tu diru uprostred pustiny, ktera je tak znama z dokumentu a fotek. To je ta jizni cast. Ze severni strany je to zalesnene, je tam hodne zvere (srnky) a kanon je cerveny. Na North Rim se jede lesem a takovyma paloukama v tom lese. Kdyz jsme se vraceli, kolem cesty stalo spoustu aut, kolem nich pobihali typicti americti lovci v maskacich s lukama a strileli srny, ktere se tam do te doby spokojene pasly. Pak jsme zastavili na benzine, kde uz byla takovato tlupa lovcu po sichte, poradne ozrala, takze jeden nevedel jestli jim neprdne v kouli a nezacnou strilet i po nas…


Grand Canyon: Dira v zemi… kolem je sama rovina.

Prokleta rezervace Navajo

Ted zacina asi nejzajimavejsi cast cele nasi cesty. Z Grand Canyonu jsme vyrazili do rezervace Navajo, podivat se na Monument Valley a pokracovat potom dal v ceste na sever. Rezervace je obrovska a pusta – siroko daleko neni nikdo a nic, jen takove ty typicke skaly s useknutym vrchem, ktere videt v kovbojkach. Semtam nejaky kaktus nebo krovina, jinak same sutry, pisek a skaly. Kdyz jsme v noci narazili na mestecko blizko Monument Valley, chteli jsme si najit nejake ubytovani, ale vsechny tri motely, ktere tam byly, byly obsazene a navic pekelne drahe. Jak jsme poznali pozdej, v indianske rezervaci je drahe vsechno. Nakonec nam indianka v poslednim motelu doporucila Bed & Breakfast nedaleko. Nastesti mel pro nas jeden pokoj, za ktery jsme dali 80 dolaru a rano meli vybornou snidani. Jinak vsechno tam jsou indiani a indianske motivy, takze se tam clovek citi skoro jak ve Vinnetuovi :) Rano jsme se rozloucili s indianem co nas ubytoval, dal nam samolepky se znakem jeho kmene a jeli jsme se podivat na Rainbow Bridge. Tady se to uz zaclo srat, protoze indismen, presto ze vedel kam se chystame, nam nerekl ze se tam z teto strany nedostaneme, a obklikou to je strasna zajizdka. Tak jsme se vratili asi 30 mil, co jsme si zajeli nez jsme na to prisli, a jeli do Monument Valley. Asi mili za ceduli s napisem “Monument Valley National Park” najednou poskocilo auto a trosku na prave strane v zadu kleslo. Deset minut pred tim jsme se bavili o tom, jak se da lechce pichnout kolo, a ted to mame tady. Ridic nechaval volne dojet auto a najednou to kleslo znova. Navic zaclo skrkat neco kovoveho o asfalt. Rikame si, ze jsme asi na rafku. Podivam se z okna na pravo a zadni kolo si to sine vedle auta a kutali se do pouste. KUA! Preskocilo to maly plotek a zmizelo v pustine. V aute ticho, vsichni cumi doprava na kolo vedle auta. Doskrtali jsme to po ose do klidoveho stavu, vystoupili, udelali par fotek (njn, reportaz je nutna za kazde situace) a zacli hledat upadene kolo a stopovat auta.


Navajo Reservation: Kolo se nam polamalo a jsme nakladani na tahac…

Kdyz uz nejake projelo (coz se nestavalo tak casto), tak nezastavilo. Nakonec aspon zastavil nejaky stary par a rekli nam, ze v nejblizsim meste k nam poslou cajty, pac signal na mobil v celem Navajo neni. Tak jsme cekali asi hodinu, vystaveni na poustnim slunku a doufali, ze nekdo prijede. Mezi tim prijely dve auta, kazde zastavilo, pasazeri se zeptali jestli neco nepotrebujem a zase odjeli smerem, ze ktereho prijeli. Nechapali jsme. Asi se ve vesnici rozkriklo, ze by mohlo neco kapnout z turistu, tak se na nas jezdili divat. Pak prijel policajt… taky indian, ktery si s nicim moc nelamal hlavu a prej ze zavola odtahovku. Za dalsi hodinu prijel dalsi indian s autem, nalozil nas na korbu a jeli jsme k nemu do opravny. Taky si hlavu s nicim nelamal. Navic porad hazel vtipky jako: “No ja vam to klidne opravim, ale co kdyz vam pak upadne druhe kolo?” Atd… No dojeli jsme k nemu, podival se na to a sebejiste rekl, ze druhy den v 10 rano to mame opravene. Indian z Bed ‘n’ Breakfast nas zavezl do motelu vzdaleneho asi 15 mil, protoze sam uz mel vsechny pokoje zabukovane. Nejhorsi na tom vsem bylo, ze jsme byli v podstate odkazani na dobrotu indianu, pac jsme byli 15 mil vzdaleni od rozbiteho auta, nevedeli jsme se jak se k nemu dostanem a navic jsme nevedeli kolik to bude stat a jestli to vubec opravi. Nakonec to samozrejme v 10 opravene nebylo. Nebylo to opravene ani v 11 ani ve 12, a nakonec nam rekl ze to mozna bude odpoledne. To je presne ten jejich zpusob mysleni. Nechat si pekne vsechno rozlezet v hlave a po trech dnech sdelit neutralni odpoved. No nic, pozadali jsme indismena z motelu jestli by nas nehodil do toho mesta (coz nastesti udelal) a pak jsme cekali u Bed ‘n’ Breakfast na dvorku. Nakonec se auto necekane spravilo tak, ze kolo bylo nejakym zpusobem namontovane, ale zato skoro vubec nebrzdilo. A s timto jsme se vydali asi v 6 hodin odpoledne pryc z toho proklateho uzemi na sever.

Arches

Druhy den na to jsme, misto puvodniho planu pokracovat v ceste do Salt Lake a pak do Yellowstonu a Mount Rushmore, zamirili do Narodniho Parku Arches a Canyonlands, protoze to bylo po ceste. Arches mile prekvapil, protoze jsme videli napriklad zapad slunce tady:


Arches: Zapad slunce na Arches…

Jinak nikdo uz nemel velkou chut nejak moc cestovat, hlavne kvuli penezum, takze jsme zvolili co nekratsi cestu do Chicaga. Po ceste jsme meli Rocky Mountains vColoradu, takze proc se tam nemrknout, zejo.

Snih v Coloradu a zablokovane Rocky Mountains

Ukazalo se to jako “vyborny napad”. Uz cestou po dalnici pres Colorado strasne chumelilo. Nahore v nejvyssim bode dalnice to vypadalo pomalu jak v Alpach v sezone. Vsude mega snehu, kosa, a na silnici sracka, takze se jelo skoro krokem. Kdyz jsme vyjeli pryc z toho nejhorsiho, sjeli jsme na exit na Rocky Mountains. A dalsi stoupani. Nakonec jsme dojeli az do Rockies, kde bylo vsude okolo cesty spousta jelenu… nebo mozna to byli Elci (coz nevim jak je cesky, ale je to vetsi a hnusnejsi nez jelen). V planu jsme meli projet cele RM a dostat se na druhou stranu a pak primo do Chicaga. Jenze kdyz jsme dojeli na vrchol, kde bylo mimochodem jeste vice snehu nez na dalnici, zjistili jsme, ze dal je cesta uzavrena, protoze den pred tim tam radila vichrice a poskazovala stromy pres cestu. Museli jsme se teda otocit a vracet se asi 50 mil zpatky na dalnici. Byla uz tma a cestou dolu zacalo zase silne chumelit. Behem 20 minut napadlo tolik snehu, ze byl celkem risk jet z toho kopce na letnich gumach dolu do tech ostrych zatacek. No a taky ze se to nevyplatilo. Najednou jsme dostali smyk, s autem se nedalo nic delat a mirili jsme si to v zatacce do kamenne zdi. Narazili jsme “celne ze sikma” :) a rozbili prave predni svetlo. Nenarazili jsme v nejak velke rychlosti, takze se nikomu nic nestalo, auto nastesti bylo taky pojizdne a kolo taky zadne neupadlo. Vyskakali jsme z auta, vytlacili to ze zaveje a zaradili jsme se za pluh, ktery jel nahodou kolem a zrovna pred nama odhrnoval cestu.

Straight to Chicago


Po tech dvou havarkach uz vazne nikdo nebyl nadseny z dalsiho cestovani. Oddychli jsme si, kdyz jsme se dostali ze zasnezeneho Colorada do tech rovin, ktere nasledovaly potom celou cestu az do Chicaga. Nebraska, Iowa, vsechno bez kopecku, svitilo slunce, proste pohoda… jakoby se nic nestalo. Do Chicaga jsme dorazili vycerpani v 7 hodin rano. Ubytovali jsme se u sestrenice a druhy den jsme vyrazili do downtownu… mrknout se na jezero Mitchigan a na Chicago zevnitr. Je to ale stejne jako kazde jine mesto v Americe. Az na to, ze to ma jezero :) ja zustal v Chicagu, vydelavat penize na dluhy za cely tento trip a ostatni se vydali vecer do New Yorku. Uz tu jsem mesic a pul tydne a makam na stavbach za celkem slusne penize. Ale o tom az nekdy jindy mile deti… :)

Žádné komentáře:

Okomentovat